1) Řečeno matematicky
Řekněme že Pepa věří že 1+1=3 a Franta věří že 1+1=4. Pepa je o své pravdě pevně přesvědčený, stejně jako Franta. Ti dva se neustále dohadují až se rozhádají. Tímto dětinským chováním se nemohou nikam dostat.
Je to hloupý příklad, ale vystihuje jednoduchost takového věření. Říkáme tomu fundamentalismus (nebo i dogmatismus). Na nějakém fundamentu stavíme vzdušné zámky, aniž bychom ověřili kvalitu toho základu. Fundamentální vírou je možné, že 1+1=3 nebo 4, klidně i jakékoliv číslo nebo cokoliv. Bez ohledu na realitu.
Ovšem pravdy se tímto způsobem stěží dobereme. Pravděpodobnost, že se jen tak z plezíru trefíme do správného fundamentu je 1 / nekonečno (1+1 se může rovnat cokoliv). To je právě tak nula. Řečeno jednodušeji, nikdy se tak pravdy nedobereme.
Pepa i Franta si myslí, že pravdu mají. Ale nejsou schopni vidět, že ji nemá ani jeden. Kde udělali chybu? Když oddělíme způsob od obsahu je to lépe vidět. Chyba je především ve způsobu jakým věří. Hloupost nazvali vírou. Daleko lépe by udělali, kdyby tolik nevěřili, kdyby si kladli otázky a hledali na ně odpovědi. Ani tak pravdu nikdy neobjeví, ale jistě jí budou blíže, než když věří fundamentálně.
Jednoduše stačí vyměnit jistotu za nejistotu. Je to méně pohodlné, ovšem blíže pravdě a o pravdu zde snad jde. Ona ta jistota je stejně jen iluzí.
Ještě jednodušeji to říká přísloví: “Přímé cesty nikam nevedou.”
2) To samé řečeno jazykovědou
Slůvko víra má mezi adventisty pokřivený význam. Nejdříve si tedy ujasněme co označuje. Slovo víra pochází se staroslovanského věra či viera, souvisí s latinským vérus = pravý, verifikovat. Německy wahr = pravda, prověrka. Opakem víry je pověra - scestná víra.
Tady již vidíme že víra může být správná i scestná. Adventisté o víře mluví jako o nekonečné jistotě, jako o dogmatu o kterém se nediskutuje (nebo dokonce o kterém diskutovat je kacířství). Ovšem vidíme, že tato “jistota” může stát na skále (na důkazech, na argumentech) nebo na vodě (na zaslepenosti, omezenosti v rozhledu). Věřit neznamená mít pravdu.
Adventisté používají slůvko “věřím” jako konečnou v diskuzi, (ve významu “další argumenty nedokážu podat, dohledat nebo vymyslet, ani je nepotřebuji”), jako finální argument, a myslí si při tom jak jsou stateční že tak pevně věří. Snad nemusím vysvětlovat, že tato zkratka je pyšným faulem. Schovají se za víru, ale netuší, že může být i mylná.
Tady se hodí připomenout že jedna děleno nekonečnem je nula, tedy nulová šance, že jste se trefili do víry a ne do pověry. K pravdě se nemůžete dostat věřením. Pravda se musí hledat a prověřuje se časem. Pravdu nelze “vyvěřit”. Myšlenky lze jen časem ověřit.
Ještě jednodušeji to říká přísloví: “Pravda je dcerou času.”
3) To samé řečeno bajkou
Věřící přicházeli v zástupech, aby si poslechli slova Proroka Mohameda. Jeden muž naslouchal obvzlášť pozorně a zbožně, vroucně se modlil a s Prorokem se rozloučil teprve večer. Sotva ale vyšel ven, už běžel zpátky a volal přeskakujícím hlasem: “Ó, pane! Ráno jsem přijel na velbloudu, abych mohl naslouchat tobě, božímu Proroku. Jenže to zvíře zmizelo! Široko daleko není žádný velbloud. Byl jsem tě poslušen, dával jsem pozor na každé tvé slovo a věřil jsem ve všemohoucnost Boží. A teď, můj pane, je velbloud pryč. Cožpak to je Boží spravedlnost? To je odměna za mou víru? To je vděk za mé modlitby? “Mohamed vyslechl ta zoufalá slova a s laskavým úsměvem muži odpověděl: “Věř v Boha, ale uvazuj pevně velblouda”.
