Jak odejít od adventistů

Tento článek vás provede jednotlivými kroky, které musíte udělat, než opustíte adventisty. Nebudu vás rozsáhle přesvědčovat, proč je nutné to udělat. Vaše rozhodnutí je jen na vás. Ale pokud jste na tomto blogu, odhaduju, že jste už pochopili, proč je nutné tyto kroky udělat.

Pro odejití od adventistů je dobrá strategie, kdy si vytvoříte sekundární život, který je zcela oddělený od toho adventistického. Důležité je vyhnout se podezření, během vytváření tohoto života. Budete mít své zázemí, samostatnou práci, zcela jiné přátele a jejich podporu.

Věci, které musíte udělat před tím, než odejdete


Krok 1: Vybudujte si síť neadventistických přátel

Když opustíte adventisty, ztratíte své adventistické přátele a rodinu. I když se s vámi budou snažit udržet pozitivní vztah, je pravděpodobné, že to bude s příměsí tlaku vrátit se. To bude velmi nepříjemné. Budete osamělí, proto potřebujete jiné přátele.


Kolik přátel budete potřebovat je na vás. Někteří lidé potřebují jen pár přátel, ale s hlubším vztahem. Jiní potřebují spoustu přátel a nevadí jim, že je neznají do hloubky. Přemýšlejte, kolik jich budete potřebovat a buďte k sobě upřímní. Před odchodem budete potřebovat vybudovat vlastní síť neadventistů, která vám bude vyhovovat. Její vybudování je jen na vás.


Potřebujete se připravit na fakt, že ztratíte svou rodinu a adventistické rodiny bývají velmi uzavřené. Ztratíte také dosavadní přátele. Potřebujete podporu, která vám pomůže překonat deprese, které pravděpodobně přijdou, když přijdete o vztahy s nimi.

Je to důležitý krok, zvláště pokud vaše rodina byla velmi exkluzivní a vyrůstali jste v adventistickém světě. Je to největší úkol ze všech a nesmí být uspěchán. Když vám to bude trvat pár let, pár let čekejte. Lidé, kteří odejdou bez nějaké sociální sítě riskují, že se vrátí zpět jen pro to, aby měli nějakou emocionální podporu.

Krok 2:
 Žijete-li v adventistické domácnosti, odstěhujte se


Krok 3:
 Jste-li zaměstnáni někde, kde se stýkáte s adventisty, změňte práci

Krok 4:
 Zajistěte si peníze

Budete se muset živit sami, sami si platit nájem, kupovat oblečení a řešit různé životní situace. Nebuďte v ničem závislí na jakémkoliv adventistovi. Měli by tak nad vámi nějakou moc a mohli by vás vtáhnout zpět.

Krok 5: Odejděte od adventistů

Je potřeba nejen vytvořit si síť neadventistických přátel, budete muset také začít žít jako neadventista. To vám pomůže připravit vaše adventistické přátele a rodinu na odchod a trochu to zmírní šok, který přijde. Začněte se vyptávat na adventistické teologie, když se cítíte silní. Pokud jste byli konzervativní, začněte být více liberální. Pití kofeinu v Coca-Cole vysílá správný signál.

Přestaňte chodit na všechny adventistické akce během týdne. Odmítejte ve sboru vykonávat jakékoliv funkce. Když vám budou nějakou nutit, s klidným svědomím ji odmítněte. Když na vás budou tlačit, zkuste to obrátit do humoru. Je-li i tak nutné něco vzít, aby přestali tlačit, vezměte si něco nedůležitého a nevýznamného. Pokud jsou vaše adventistické přátelství mělké, úplně je zpřetrhejte. Rozbijte tolik vazeb, kolik jen půjde.

Když budete mít všechny tyto věci hotové, je na čase začít plánovat kdy odejdete.

Jak zveřejnit, že odcházíte?


Není nějaká jednoduchá cesta jak to udělat. Prostě zmizte, bez vysvětlování. Budou na vás tlačit, a ptát se kde jste za cílem mluvit s vámi o tom, proč nejste ve sboru. Vyhýbejte se rodině a všem adventistům do té doby, než tlak nepoleví, nebo dokud nebudete silnější se jim postavit.

Co mám dělat po tom všem?

  • Opírejte se o neadventistické přátele. Je to velmi důležité, budete potřebovat opravdu silnou podpůrnou síť. Jinak budete zápasit se svědomím a můžete sklouznou do depresí. 
  • Zkoušeje se na to nesoustředit. Je třeba najít rovnováhu. V životě je důležité mluvit a ventilovat, to pomáhá vypořádat se s tvrdými věcmi. Ale bez ohledu jak moc budete mluvit a ventilovat, nespraví to automaticky situaci. Je to komplikované a chaotické. Musíte se naučit nechat věci, tak jak jsou, a soustředit se na pozitivní věci, které život přinese - a bude jich spousta!
  • Přebudovat vaše vztahy s rodinou bude trvat velmi dlouho. Nespěchejte na to. Bude trvat dlouhou dobu, než si sami uvědomí, co páchají, pokud si to vůbec někdy uvědomí. 
  • Když je špatně, je dobré jít k psychologovi.
Je to těžké, ale dostanete se přes to. Tato zkušenost vás udělá mnohem silnější.

7 komentářů:

  1. Na této stránce mohu souhlasit s radami na konci nazvané:

    "Co mám dělat po tom všem?"

    Takže myšlenky, že je to obtížné, vyhledat psychiatra (nahradil bych "psychologa"),
    opírat se o přátele (nerozlišoval bych ostrou hranicí- zase je tendence, že mezi
    adventisty nejsou nestranní přátelé), ventilovat, mluvit (je to dobré pokud to nepřejde do
    do útoku) přebudovávání vztahu je dlouhá cesta, nespěchání.
    -o-
    V každém vztahu jsou vždy dvě strany, vždy je potřeba oboustranná sebereflexe.
    Takže v tomto bych mohl souhlasit s autorem i když na jiných místech s ním nesouzním.

    OdpovědětVymazat
  2. Som členom cirkvy adventistov a myslím si že odchod z akejkoľvek cirkvi môže byť bolestnou udalosťou pre obidve strany nielen u adventistov. Problémom môže byť ak je vyvíjaní psychologický nátlak od zboru na odchádzajúcu ovečku. V našom zbore som bol svedkom dvoch odchodov a nie som si vedomý že by tieto osoby mali traumu z rozchodu alebo problémy s bývalými bratmi. Bolo to akceptované ako ich slobodné rozhodnutie. Veríme v Boha lásky a slobody. Pán Ježiš nikoho nenútil, neprenasledoval a neťahal do Božieho kráľovstva. Nevylučujem možnosti sektárskych praktík danými špecifickosťou zboru . Pre mňa osobne sú títo ľudia to čo boli predtým, čiže svojbytné bytosti so svojim vlastným svetom, ktorých Boh miluje tak ako kohokoľvek iného.

    OdpovědětVymazat
  3. Především bych doporučoval zavěsit se na Krista a důvěřovat mu. U adventistů má člověk zafixováno spoustu biblických pravd, které jsou správné. Je zde však i mnoho chybného a bludného. Člověk v krizi není obvykle schopen odlišit pravdu a blud, a když si zpochybní bludy, má tendenci si zpochybnit i pravdivé věci. Například ve stvoření světa v sedmi dnech nevěří jen adventisté apod... Spoléhat na síť lidí vůkol nestačí. Pokud člověk nemá jistotu o svém kroku před Bohem, bude bojovat se svým svědomím, a buď se zblázní, nebo propadne depresím nebo křesťanství nakonec zavrhne. Odejít od adventistů je správné, Bohulibé a nutné. Takže, je třeba stavět na Písmu a Kristu a pak to bude (téměř) snadné.

    OdpovědětVymazat
  4. Odejděte z církve a Bůh přestane řídit váš osud. Jen vy budete jeho jediným pánem. Milióny bezvěrců to denně docela dobře zvládají. Zeptejte se jich jak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pracuji s věřícími i bezvěrci. Rozdíl je v naději. Bezvěrci ji nemají. a žít bez naděje - také se to dá - a když se jim to tak líbí, no prosím. Nemám s bezvěrci v práci žádné problémy a myslím, že ani oni se mnou. A na závěr - a co tak dobře zvládají? Třeba kocovinu? Jožko Mika

      Vymazat
    2. Z tohoto příspěvku jako by bylo cítit nadřazené chování vůči nevěřícím. Zvláště poslední otázka je toho zářným příkladem - jako by všichni nevěřící byli alkoholici. Jednak i mezi nimi je spousta abstinentů a jednak není vůbec nic špatného na tom, když si člověk občas dá skleničku. Co je horší? Člověk, který si myslí, že kvůli své víře je lepší než ostatní a chová se (nebo o nich přemýšlí) nadřazeně, nebo ten, kdo si dá občas sklenku vína, ale nadřazeně se nechová. Jistě i mezi nevěřícími jsou ti, kteří věřícími tak trochu nebo i hodně pohrdají, ale zrovna tak tam jsou ti, kteří takto nesmýšlejí. Všichni přece vědí, že vždycky záleží na člověku, a ne, do jaké skupiny patří. A že nevěřící nemají naději? Jistě, nemají tu křesťanskou naději, ale znám spoustu nevěřících, kteří žijí pro druhé - pomáhají kde mohou, a takoví lidé v jisté naději žijí - že svět bude lepší, když oni půjdou příkladem např. U žádné skupiny nelze nikdy zcela generalizovat, vždycky záleží na tom, co je v konkrétních lidech.

      Vymazat
  5. V životě jsem patřila jak mezi věřící, tak mezi nevěřící. A moje osobní zkušenost, zdůrazňuji osobní! - někdo může mít opačnou -, je ta, že jako věřící jsem se od nevěřících občas dočkala úsměvů, někdy nějakého posměšku, údivu, ale v naprosté většině případů ničeho takového. Zato jako nevěřící jsem vnímala od některých (opět pouze některých) věřících jistou nadřazenost, pocit, že oni jsou prostě "lepší". Prostě korektní chování (většinou, někdy také ne), jenže za tím taková ta nadřazená vědoucnost - já jsem někde jinde a ty bys tam měla být taky, kdybys pochopila. Píšu to proto, že vím, jak křesťané často poukazují na nějaké pohrdání ze strany nevěřících (nechávám teď stranou komunismus, kdy vládnoucí ideologie byla jaká byla a křesťané byli skutečně zle a neomluvitelně perzekvováni), ale asi si už neuvědomují, že spousta z nich dělá totéž trochu jiným způsobem. Měly by se tedy nad sebou skutečně kriticky zamyslet obě skupiny, provést ozdravnou sebereflexi. Za sebe mohu podotknout, že věřící bývají mnohdy mnohem méně tolerantní než nevěřící, prostě ta exkluzivita tam je.

    OdpovědětVymazat